Klokoty nejsou jen architektonickým divem s charakteristickými cibulovými báními, které září do krajiny jako majáky naděje. Jsou především místem, kde se nebe dotklo země tak jemně, že stopa tohoto doteku nevybledla ani po staletích. Podle starobylé tradice se zde, na louce u pramene vody, zjevila Panna Maria dvěma pasáčkům. Nebylo to zjevení doprovázené hřměním nebo oslňujícím jasem, který by naháněl strach. Přišla jako matka, která se sklání ke svým dětem v jejich každodennosti, v jejich chudobě a prostotě.
Tento moment hlubokého setkání proměnil obyčejné jihočeské údolí v prostor milosti, kde unavený poutník dodnes nachází útočiště a klid pro svou neklidnou duši. Barokní zbožnost, která vdechla Klokotům jejich současnou velkolepou podobu, nebyla jen záležitostí vnější okázalosti a složité ornamentiky. Byla to hluboká, emotivní a prožívaná víra, která hledala smysly vnímatelnou krásu, aby skrze ni oslavila Stvořitele a jeho Matku. Zdejší ambity, kaple a tiché kouty jsou navrženy tak, aby člověka vedly k vnitřnímu usebrání.
Když procházíme těmito arkádami, uvědomujeme si, že barokní člověk vnímal svět jako divadlo, v němž se odehrává zápas o lidskou duši. A Klokoty v tomto zápase stály jako pevnost bezpečí, kde Matka Boží nabízí svou přímluvu a ochranu. V centru všeho dění zde stojí milostný obraz Panny Marie Klokotské. Její pohled je plný mateřské něhy, ale zároveň i královské vznešenosti. Maria zde nedrží své dítě jen pro sebe, ale ukazuje nám ho jako cestu, pravdu a život.
V májových dnech, kdy se příroda probouzí k novému životu, získává tato symbolika ještě hlubší rozměr. Klokoty nás zvou, abychom i my ve svých srdcích nechali vykvést to nejlepší, co v nás je, a odložili zimní chlad našich pochybností, strachů a zklamání. Je tak snadné ztratit se v labyrintu moderního života, v neustálém spěchu za povinnostmi a v záplavě zpráv zvenčí. Klokoty nás však učí umění zastavit se a naslouchat tichu, které mluví víc než tisíc slov.
V tom tichu barokních zdí můžeme zaslechnout ozvěnu onoho dávného příslibu, že nejsme na své pozemské pouti sami. Každá cihla, každý obraz a každý tón klokotských zvonů vypráví příběh o naději, která neumírá, a o lásce, která má moc uzdravovat lidská srdce. Když se sklání májový večer a stíny se prodlužují, světla svící v klokotské svatyni začínají zářit o to jasněji. Jsou jako živé modlitby generací poutníků, kteří zde před námi klečeli, plakali i děkovali. Odcházeli proměněni, s lehčím krokem a pokojem v duši, který si odnášeli zpět do svých domovů. Klokoty nám připomínají, že nebe neodpovídá na naše volání z nedosažitelné dálky, ale že se s námi potkává v kráse stvoření, v tichu modlitby a v blízkosti Matky, která nikdy neopouští své děti a stále nás provází na všech našich cestách.
Závěrečná modlitba: Panno Maria Klokotská, Matko našeho Pána a Královno Jižních Čech, přicházíme k tobě v tomto májovém čase, abychom ti svěřili svá srdce, své radosti i skryté bolesti. Děkujeme ti za toto svaté místo, kde jsi zanechala stopu své mateřské lásky a kde po staletí utěšuješ všechny zarmoucené. Vypros nám u svého Syna milost, abychom dokázali uprostřed hlučného světa nacházet ticho pro modlitbu a vnímali Boží přítomnost v našich životech. Pomáhej nám, abychom podle tvého vzoru žili ve vzájemné lásce, pokoře a věrnosti. Buď naším bezpečným útočištěm v dobách zkoušek a veď naše kroky k věčnému domovu, kde se budeme spolu s tebou radovat z Boží blízkosti. Amen.